Stavy hrabošů na většině území uspokojivě klesají, tak snad přemnožení nebude letos tak kritické. Začetl jsem se ale při této příležitosti do zajímavého dílka Voles, mice and lemnings (Hraboši, myši a lumíci) z roku 1942, napsal ho Charles Elton. Kromě jiného se zabývá informacemi o přemnožení z hluboké historie, populační dynamikou, biologickou ochranou a podobně.

První zmínky o přemnožení hlodavců najdeme samozřejmě v Bibli, konkrétně v knize Samuelově, kde s jejich pomocí starozákonní Bůh potrestal Filištínské za to, že ukradli Archu úmluvy. „Myši se rozmnožily a zaplavily města a pole uprostřed té oblasti a v zemi nastal velký zmatek smrti,“ cituje autor. Lékem na přemnožení byla obětina.

Již staří Řekové...

Dalším starým zdrojem, který Charles Elton cituje, je Aristotelés (384 př. n. l. až 322 př. n. l.). Ten poznamenal, že: „Fenomén rozmnožování u myší je úžasný jak co do počtu mláďat, tak co do rychlosti opakování porodů… Míra rozmnožování polních myší na venkově a škody, které způsobují, jsou nepopsatelné. Na mnoha místech je jejich počet tak nezměřitelný, že farmáři zbývá jen velmi málo úrody obilí; a jejich způsob krádeže je tak rychlý, že někdy malý farmář jednoho dne zjistí, že je čas na žně, a následujícího rána, když vezme své žence na pole, zjistí, že jeho celá úroda byla sežrána.“ Zemědělci tehdy škůdce snažili redukovat vykuřováním, vykopáváním, lovili ho a pouštěli na něj prasata, která ničila nory. Aristotelés poznamenává, že hraboše loví také lišky a zejména fretky „…ale proti plodnosti tohoto zvířete a rychlosti jeho rozmnožování nemají šanci. Když je jich nadbytek, nic je nedokáže zredukovat kromě deště; po silných deštích rychle mizí.“
Lidé se takovým pohromám snažili předcházet, což vedlo k řadě náboženských kultů a pověr, moc nad myšmi měl například Apollón, ale také někteří křesťanští svatí. Provádělo se vymítání a podobné obřady, nebo se myším napsal dopis, kterým se jim přidělilo konkrétní pole (nejlépe sousedovo). Autor dále pokračuje dlouhým výčtem zpráv o výrazných přemnoženích myší, hrabošů a podobně z celého světa.
Obdobně pestré byly způsoby, kterými proti nim zemědělci bojovali. Používali se psi, ale také pasti, jámy naplněné vodou, sirouhlík, chlorpikrin, strychnin, fosfid zinečnatý, uhličitan barnatý a oxid arsenitý. A pochopitelně se používala i biologická ochrana, myší tyf, známý jako Loefflerův bacil a jeho následníci.
S hraboši zkrátka lidé bojují tisíce let a možná i déle, snad už od vzniku zemědělství. Škůdce nebral ohled na velikost pole, množství predátorů, když přišel jeho čas, prostě se přemnožil. Hlodavci to ostatně dělají i v oblastech, které obhospodařované nejsou, daleko od lidského osídlení.*

Editorial Úrody 7/2026.