Spolufinancováno z prostředků Evropské unie

Vyjádřené názory a stanoviska jsou však názory a stanovisky autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie. Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nenesou odpovědnost.

Vznik a počátky společné zemědělské politiky (SZP) byly tématem druhého pořadu TV Zemědělec a podcastu Zemědělec z dvanáctidílné série s názvem Historie a současnost Evropské unie a společné zemědělské politiky. Cílem těchto pořadů je zvýšit povědomí o EU a SZP mezi zemědělci, studenty zemědělských oborů i veřejností. Hostem byl i tentokrát vědecký pracovník a pedagog katedry ekonomiky České zemědělské univerzity Karel Tomšík. Pořad moderoval ředitel vydavatelství Profi Press Martin Sedláček.

V prvním díle pořadu jsme zmínili, že důležitým krokem pro vznik SZP bylo založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Co to vlastně EHS bylo a jak konkrétně umožnilo vznik a fungování budoucí SZP?

Evropské hospodářské společenství bylo jedním ze základních stavebních kamenů při tvorbě dnešní Evropské unie. Jak jsem již minule zmínil, vzniklo na základě tzv. Římských smluv, které se nazývají podle místa jejich podpisu, společně s Evropským společenstvím pro atomovou energii. Smlouvy byly podepsané v březnu 1957. Evropské hospodářské společenství si vytyčilo za cíl vytvoření společného trhu, tedy trhu, kterému dnes říkáme vnitřní nebo jednotný trh. Je to integrační stupeň, kdy se odstraňují cla a kvóty při obchodování mezi členskými státy, a tím pádem je umožněn volný pohyb nejen pro zboží, ale i pro výrobní faktory, tedy volný pohyb pro pracovní sílu a kapitál. Společný trh předpokládal, že bude možné obchodovat v rámci několika zapojených zemí stejně, jako se to děje v rámci jedné země. Zároveň se počítalo s tím, že státy, které vytvoří společný trh, se dohodnou i na společných pravidlech pro obchodování se třetími zeměmi, budou mít společnou obchodní politiku.

Mohl byste připomenout, které země podepsaly Římské smlouvy?

Byla to stejná šestice států, které založily Evropské společenství uhlí a oceli, a to Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo, tehdy tedy západní Německo.

Byla tedy společná zemědělská politika nějak specifikována již v samotných Římských smlouvách?

Ano, smlouva o založení EHS podepsaná 25. března 1957 zmiňuje, že toto společenství bude provádět společnou zemědělskou politiku a společnou rybářskou politiku. Dokonce v ní byly definovány cíle budoucí SZP. Ve smlouvě se konstatovalo, že vnitřní trh zahrnuje rovněž zemědělství, rybolov a obchod zemědělskými produkty. Smlouva rovněž uváděla, co má být cílem společné zemědělské politiky. Stanovila celkem pět cílů. K nim se řadilo: zvýšení produktivity zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje zemědělské výroby a optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly. To odkazuje na relativně nízkou produktivitu práce v poválečném zemědělství.

Další cílem bylo zajistit odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství. Tento cíl se snažil dorovnat relativně nízké příjmy v zemědělství. Úkolem bylo také stabilizovat trhy, pokud jde o zemědělské komodity, zajistit plynulé zásobování a přiměřené ceny zboží dodávaného spotřebitelům. Chtěl bych připomenout, že Římské smlouvy i nadále zůstávají součástí primárního práva EU.

Tyto cíle korespondují s aktuálně deklarovanými cíli SZP. Jejich formulování určitě reagovalo na tehdejší stav evropského zemědělství. Ale pokud se nad nimi hlouběji zamyslíme, neodporovaly si některé cíle vzájemně?

To je dobrý postřeh. Situace v zemědělství jednotlivých členských států byla odlišná, proto bylo důležité, aby se dohodly na společném postupu. Vytýčení uvedených pěti cílů v podstatě sledovalo řešení dvou základních problémů, které jsme již zmínili, a to zajištění potravinové soběstačnosti a zlepšení příjmové situace zemědělců. Pokud blíže posoudíme tyto cíle, pak nutně dojdeme k závěru, že jejich současné prosazovaní by vedlo k vzájemným konfliktům. Některé cíle byly totiž dosažitelné pouze na úkor cílů jiných. Například zajištění životní úrovně zemědělců předpokládalo dostatečně vysoké realizační ceny zemědělských produktů, zatímco z hlediska cíle zaměřeného na spotřebitele měly být preferovány nízké ceny. Vidíme, že v tomto směru si cíle mohly vzájemně odporovat a jejich současné naplnění nebylo možné.

Jak se s tím tedy tenkrát vypořádaly státy EHS?

Samotná smlouva o založení Evropského hospodářského společenství další postup příliš nekonkretizovala. Pouze konstatovala, že k dosažení výše zmíněných cílů by měla být zřízena společná organizace zemědělských trhů, to znamená měla být ukotvena společná pravidla, kterými by se státy řídily. Šlo o opatření potřebná k dosažení těchto cílů, jako je například regulace cen, subvencování výroby i odbytu různých produktů, skladovací a překlenovací opatření nebo společné mechanismy pro stabilizaci dovozu nebo vývozu. Smlouva rovněž konstatovala, že při vypracovávání společné zemědělské politiky se bude přihlížet k zvláštní povaze zemědělské činnosti, vyplývající ze sociální struktury v zemědělství a ze strukturálních a přírodních rozdílů mezi různými zemědělskými oblastmi a že bude nutné provádět postupně vhodná přizpůsobení. Takže ve smlouvě nenajdeme, že například pro zabezpečení přiměřených cen pro spotřebitele je zapotřebí učinit určité konkrétní věci.

A byl alespoň stanoven nějaký časový rámec, kdy by měla společná zemědělská politika vzniknout?

Ano, smlouva stanovovala časový rámec pro vybudování společné zemědělské politiky. Ta měla být implementována postupně v pětiletém přechodném období. Nebylo možné to udělat najednou, protože se dalo očekávat, že pohledy jednotlivých zemí nebudou stejné. Časový rámec se ale podařilo naplnit k plánovanému 1. lednu 1962. A to je i oficiální datum, od kdy začala být realizována společná zemědělská politika.

Co tedy bylo zapotřebí udělat, aby společná zemědělská politika mohla být skutečně realizována, když smlouva o založení Evropského hospodářského společenství nezmiňovala konkrétní kroky?

Tady se dostáváme k dalšímu významnému mezníku. Bylo potřeba, aby představitelé zemědělství a zpracovatelského průmyslu členských států EHS projednali tuto smlouvu do hloubky. Musela proběhnout diskuse, aby tato politika mohla fungovat. V červnu 1958 se v italském městě Stresa sešli politici, zástupci státních aparátů, zemědělství i zpracovatelského průmyslu a byla ustavena komise. Ta na konferenci zaměřené na budování společného postupu a řešení problémů v zemědělství se zabývala tím, jak naplnit stanovené cíle společné zemědělské politiky. Zde představitelé jednotlivých států porovnali dosavadní samostatné agrární politiky, které se v každém státu do nějaké míry realizovaly, a diskutovali potřeby pro budoucí společnou politiku. Závěry setkání bychom mohli shrnout následovně: zemědělství se mělo stát součástí celkové všeobecné ekonomické strategie EHS, trh se zemědělskými produkty by měl být chráněn proti výkyvům světového trhu a byl vznesen požadavek na vytvoření systému tržních organizací založeného na podpoře cen. Evropští zemědělci měli mít tedy zabezpečeno stabilní ekonomické prostředí s ochranou před nepříznivými vnějšími vlivy. To mělo zabezpečit zemědělské příjmy srovnatelné s ostatními sektory. Reformní kroky však měly být takového rázu, aby hlavní pilíř zemědělství, rodinná farma, zůstal zachován.

Pořád to ale zní dost obecně. V čem byl tedy posun?

Posun byl zejména v tom, že se problematika začala řešit i z úrovně jednotlivých členských států, které na společný postup mohly mít a také měly poněkud odlišné pohledy. Tedy kromě zástupců komise (Sicco Mansholt) zde jednali ministři, příslušní úředníci, experti nebo zástupci zemědělských organizací ze šesti zemí EHS. Prostor tu měla široká zemědělská veřejnost.

A kdy již bylo možné se o něco konkrétního opřít?

Dalším krokem, který následoval, byl krok Evropské komise, jež stanovila principy společné zemědělské politiky. Ty měly zabezpečit, aby to, co bylo naplánováno, mohlo i vzniknout. V roce 1960 komise navrhla tři principy, na nichž měla být společná zemědělská politika vybudována a které měly vést k dosažení cílů vytýčených v Římských smlouvách. To byl velmi důležitý krok, který skutečně ovlivnil další vývoj evropského zemědělství a svým způsobem ovlivňuje dodnes.

První byl princip jednotného trhu, který zaváděl volný pohyb pro zemědělské produkty mezi členskými státy EHS. V jeho rámci byla vyloučena taková opatření, která doprovázejí běžný zahraniční obchod, jako jsou cla, obchodní omezení, vývozní dotace apod. Aby takový jednotný trh mohl fungovat, bylo zapotřebí zavést jednotné předpisy a jednotná pravidla pro hospodářskou soutěž. Princip jednotného trhu tedy vycházel z používání jednotných nástrojů na území všech členských států a vyžadoval jednotnou ochranu na vnějších hranicích.

Zemědělství tak bylo průkopníkem dalších politik?

Zemědělská politika je z tohoto hlediska velmi významná a pokud to porovnáme s ostatními existujícími politikami, tak je nejvíce propracovaná. Řešila princip jednotného trhu a princip obchodování, kde se projevila i komunitární preference, což představuje druhý princip. To znamená preferovat výrobky, které byly vyprodukovány v rámci společenství. Ta byla logickým následkem vytvoření jednotného trhu pro zemědělské produkty. Zabezpečení tohoto principu v podstatě znamenalo prosazení takových zásad, které preferují produkty vyrobené v členských zemích.

To se týkalo zejména zahraničního obchodu. Snahou bylo, aby evropské trhy byly chráněny. Zavedení tohoto principu mělo zabezpečit ochranu vnitřního trhu před levnými dovozy, nebo naopak podporovat export. Mělo chránit před negativními důsledky nadměrného kolísání cen na světovém trhu. Aby se zabránilo levným dovozům, byly uplatňovány takzvané zemědělské odvody. Ty se vypočítávaly podle toho, jaká byla cena dováženého zboží. Když cena byla nižší, odvod byl vyšší, a pokud cena byla vyšší, tak odvod nemusel být tak vysoký. To byl konkrétní příklad naplňování cíle, a to zabezpečení příjmové stránky evropských zemědělců. Na druhé straně výrobky ze zemí EHS měly být pro spotřebitele na evropském trhu dostupnější než dovážené produkty.

Komunitární preference byla tak založena na aplikaci agrárně-politických nástrojů působících na vnějších hranicích tím způsobem, aby tyto zachycovaly a vyrovnávaly cenové výkyvy světového trhu.

A další princip?

Dalším byl princip finanční solidarity. Zavedení společné zemědělské politiky mimo jiné znamenalo totiž i to, že bylo potřeba vyřešit i její financování. Aby mohla být finanční solidarita uvedena do praxe, bylo zapotřebí vytvořit nějaký společný finanční nástroj určený pro financování potřebných výdajů na agrární politiku, do nějž by podle určitého klíče státy přispívaly a prostředky se přerozdělovaly tam, kde by to bylo zapotřebí. Tento princip se stal významným charakteristickým rysem evropské integrace. Finanční solidarita v praxi znamená, že některé státy přispívají více, než jaké jsou potom zpětné toky, například do zemědělství a u některých států je tomu naopak, tedy z finanční solidarity benefitují. Dohodnout se na takovém systému jistě není jednoduché a je to ožehavé téma dodnes. Financování evropského rozpočtu je totiž založeno také na finanční solidaritě.*

Zuzana Fialová