Špalda bývá považována za starou původní evropskou pšenici. Pozůstatky špaldy byly nalezeny na archeologických vykopávkách již přibližně z roku 2300 př. n. l. na lokalitě Cortaillod/Sur les Rochettes-est u Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku. Další důkazy o výskytu špaldy pochází například také z pozdní doby kamenné z lokality Ansfelden-Burgweise v Horním Rakousku. Z 2000 let starých zrn špaldy z naleziště Danebury Hillfort ve Velké Británii se dokonce podařilo získat fragmenty DNA.

Ve většině případů byly jednotlivé vzorky špaldy nacházeny společně s dalšími obilovinami, přičemž nejčastějším stavem zachování bylo zuhelnatění, které má za následek změny v morfologii a složení vzorků. Určení rodů či druhů bylo proto v mnoha případech obtížné. Nicméně, od doby bronzové už se špalda podle archeologických nálezů na mnoha místech Evropy pěstovala běžně a pravidelně. Pšenicí špaldu se ve svém článku v časopise Úroda (6/2022) zabývá RNDr. Veronika Dumalasová, Ph.D., z Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně.

Špalda podle autorky článku tvoří dvě velké geografické skupiny. Evropská špalda vznikla pravděpodobně spontánním křížením pluchaté tetraploidní pšenice dvouzrnky (T. dicoccum) a nahé hexaploidní pšenice. Přítomnosti alel pro kompaktní klas u některých evropských odrůd nasvědčuje tomu, že mohlo jít o pšenici shloučenou (T. compactum). Asijská špalda se vyvíjela nezávisle na evropské špaldě. Jako místo jejího vzniku se uvádí pobřeží Kaspického moře v Íránu. Je považována za možného předchůdce nahé hexaploidní pšenice.

RNDr. Dumalasová popisuje celou řadu vlastností pšenice špaldy. Mimo jiné upozorňuje na to, že některé odrůdy a linie špaldy vykazují nižší náchylnost k houbovým chorobám, například ke rzím, padlí travnímu, listovým skvrnitostem, klasovým fuzariózám nebo snětím mazlavým.*

Více informací k tomuto tématu přináší článek zveřejněný v časopise Úroda (6/2022).