Produkce vepřového masa v Evropské unii (EU) podléhá nařízení o potravinovém právu (č.178/2002/ES), které poskytuje zastřešující vodítko pro legislativu v oblasti potravin a krmiv v členských státech EU.

Moderní systémy chovu prasat jsou v současné době středem veřejné a politické pozornosti, která se zaměřuje na zlepšení produkce bezpečného a vysoce kvalitního vepřového masa pomocí výrobních systémů šetrných ke klimatu, zdrojům a zvířatům. Důležitými hnacími silami z poslední doby jsou předpisy EU pro udržitelné výrobní systémy a vyšší standardy pro dobré životní podmínky zvířat (např. strategie Z farmy na vidličku, Nová zelená dohoda nebo iniciativa Jedno zdraví). Nedílnou součástí těchto požadavků je transparentnost celého výrobního řetězce podpořená vhodnou dokumentací pro výrobce i regulátory.

Existují různé pohledy na definici dobrých životních podmínek zvířat. Světová organizace pro zdraví zvířat (OIE) a Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) definují welfare jako „schopnost zvířete vyrovnat se se svým prostředím“. Pět svobod (svoboda od hladu a žízně, svoboda od nepohodlí, svoboda od bolesti, zranění a nemocí, svoboda od bolesti a úzkosti, svoboda chovat se normálním a přirozeným způsobem) je definováno jako předpoklady dobrých životních podmínek zvířat britskou organizací Farm Animal Welfare.

Dobré životní podmínky zvířat jsou ovlivněny především podmínkami chovu, postupy řízení a zdravotním stavem. Welfare hospodářských zvířat upravují směrnice Rady 98/58/ES a 2008/120/ES, které stanoví minimální požadavky na podmínky chovu prasat.

Celoevropský zákaz rutinního zkracování ocasů selat je jednou z důležitých hnacích sil při přehodnocování systémů chovu prasat. Dodatečným příkladem jsou požadavky na ustájení chovných prasnic, zejména zvýšení prostoru, zajištění podestýlky a hnízdního materiálu.

Je však důležité poznamenat, že přes všechny výhody nejsou aktivity obohacování tak důležité jako celkové řízení farmy. Implementace a údržba obohacovacích činností může být pro farmáře nákladná a časově náročná. Nákladově relevantní zdravotní ukazatele se většinou dostatečně nezlepšují dodatečnými sociálními opatřeními, takže dodatečné náklady nejsou z ekonomického hlediska oprávněné.

Zákonná povinnost zajistit prasatům obohacování životního prostředí není platná ve všech regionech produkujících vepřové maso. Vyžaduje to legislativa v EU, ve Švýcarsku a v Norsku, ale už ne v USA nebo Číně. V praxi se obohacení běžně neposkytuje nebo není dostatečné. Problémy často pozorované na farmách zahrnují poskytování nebezpečných materiálů nebo předmětů či jejich nesprávné umístění z hlediska dosažitelnosti. V budoucnu by se měl klást větší důraz na ekonomické přínosy efektivního obohacování (návratnost investic).

Více se dočtete v článku Ing. Jaroslava Smitala, Ph.D., který vyjde v tematické příloze červencového čísla časopisu Náš chov, zaměřené na chov prasat.