Zatímco svět využívá nové genomické techniky při šlechtění zemědělských plodin stále ve větším měřítku, země Evropské unie si jejich využití zkomplikovaly problematickou legislativou. Snaha o nápravu tohoto stavu je zjevná, ale zatím nestačí.

Nové genomické techniky už dávno nejsou nové. Ve světě se využívají ke šlechtění zemědělských plodin celá desetiletí. Pro země Evropské unie by však bylo vítanou novinkou, kdyby aspoň některé plodiny vyšlechtěné s pomocí těchto technik nepodléhaly striktní evropské legislativě regulující používání geneticky modifikovaných organismů.

Dříve používané „staré“ techniky umožnily vyšlechtění široké škály geneticky modifikovaných plodin, z nichž většina je určena jako krmiva pro hospodářská zvířata. Nejběžnější jsou plodiny rezistentní k hmyzím škůdcům a plodiny odolné vůči herbicidům. Jejich přínos je nesporný. Za poslední čtvrtstoletí se díky jejich pěstování zvýšila celosvětová produkce potravin, krmiv a textilních rostlin bezmála o 1 miliardu tun a pěstitelé na zvýšení produkce vydělali. Tyto plodiny ale také zmenšily ekologickou stopu ochrany plodin o více než 17 % a snížily emise uhlíku o 39,1 miliardy kilogramů, protože při jejich pěstování je zapotřebí méně zásahů mechanizace a spotřebou paliva proto klesla o 14,7 miliardy litrů. Kdybychom chtěli stejné úspory v produkci skleníkových plynů dosáhnout omezením silniční dopravy, museli bychom vyřadit z provozu na rok 25,9 milionu automobilů. „Starými“ metodami vznikla i jediná geneticky modifikovaná zemědělská plodina povolená v zemích EU k pěstování – kukuřice MON810 odolná vůči zavíječi kukuřičnému. Ta se ale dnes pěstuje v zemích EU jen na zhruba 100 000 hektarech, a to v Portugalsku a Španělsku.

Pokud jde o krmiva, tam je situace podstatně odlišná než v pěstování. Do zemí EU se pro krmné účely dováží desítky odrůd geneticky modifikovaných plodin, jako je sója nebo kukuřice. Nic jiného ani nezbývá, protože EU není v produkci krmiv soběstačná a zákaz dovozu geneticky modifikovaných plodin by ohrozil krmivovou základnu. A svět, odkud se krmiva importují, pěstuje geneticky modifikované plodiny ve velkém. Například geneticky modifikovaná sója se pěstuje ve světě bezmála na třech čtvrtinách plochy, kukuřice asi na třetině a bavlník dokonce na více než 80 %. Valná část světové produkce těchto plodin je tedy geneticky modifikovaná.

„Valná část světové produkce sóji, kukuřice a bavlníku je geneticky modifikovaná. Ve výkrmu drůbeže, prasat nebo v chovu nosnic by výpadek krmiv z geneticky modifikovaných plodin přinesl fatální propad v produkci.“

„Ekologické zemědělství odmítá geneticky modifikované plodiny a krmiva z principu, který je ale ve své podstatě ideologický a nikoli biologický.“

Více se dočtete v článku prof. Ing. Jaroslava Petra, Dr. Sc., v časopise Krmivářství 3/2024, který právě vychází.*