Proč je tedy evropská debata o nových genomických technikách důležitá právě teď?
Debata se často zužuje na jednoduchou otázku, zda nové genomické techniky povolit, nebo nepovolit. To je ale příliš hrubé. Kategorie NGT-1 má zahrnovat rostliny, u nichž genetická změna odpovídá tomu, čeho by bylo možné dosáhnout také přirozeně nebo klasickým šlechtěním. Nejde tedy o klasické transgenní geneticky modifikované organismy, kde se vkládá genetická informace z nepříbuzného organismu. Právě proto dává smysl, aby NGT-1 nebyly automaticky zatíženy starým režimem pro geneticky modifikované organismy.
Současně ale platí, že uvolnění regulace samo o sobě nestačí. Pokud se odrůda bude pro účely pěstování považovat za konvenčně srovnatelnou, ale její klíčová vlastnost nebo použitý genetický materiál zůstane v praxi zatížen patentovým nárokem, vznikne problematický kompromis: biologicky a regulatorně se inovace otevře, ale právně a ekonomicky se její praktické využití může zúžit.
Znamená NGT-1 automaticky lepší odrůdy?
Ne. NGT-1 sama o sobě negarantuje vyšší výnos, lepší toleranci k suchu ani vyšší odolnost vůči chorobám. Je to nástroj, ne výsledek. Přesnější je mluvit o NGT-1 jako o agronomickém urychlovači. Nezmění cíl šlechtění, ale může zkrátit cestu k němu. Může urychlit ranou fázi vývoje a výběru, ale nenahradí víceleté polní zkoušky, registrační řízení ani praktické ověření odrůdy v konkrétních půdních a klimatických podmínkách. To je důležité i pro patentovou debatu. Pokud je reálný přínos NGT-1 především zrychlení určité části šlechtitelského procesu, pak je nepřiměřené, aby se za tento urychlovací efekt platilo ztrátou svobodnějšího přístupu k biologickému materiálu pro další šlechtění.
Proč Evropské unii trvalo tak dlouho, než se k moderním šlechtitelským metodám vrátila věcněji?
Evropská debata o moderním šlechtění byla dlouho zatížena tím, že se metoda zaměňovala za výsledek. Pokud se použila moderní molekulární technika, automaticky se předpokládalo vyšší riziko. Pokud šlo o konvenční nebo ekologické zemědělství, často se naopak implicitně předpokládalo, že riziko je nižší. To ale biologicky neplatí.
Upozorňovala jsem na to už v roce 2012 v časopise Europe’s World: bezpečnost a agronomická hodnota se nemají posuzovat podle nálepky metody, ale podle vlastností konkrétní odrůdy a podle toho, jak obstojí v praxi. Je to podobné jako v kuchyni. Kvalita večeře nezávisí primárně na tom, zda byly špagety uvařeny na plynové, elektrické nebo indukční plotně, ale na kvalitě surovin a na tom, zda kuchař ví, co dělá.
Téměř patnáct let poté se Evropská unie vrací k věcnějšímu pohledu na moderní šlechtění. Nesmí se ale stát, že jednu systémovou chybu nahradí druhou. Dříve jsme moderní šlechtění brzdili přehnanou regulací. Nyní hrozí, že regulační blokaci vystřídá patentová nejistota – a ta může zasáhnout i konvenční šlechtitele, kteří NGT sami vůbec nepoužívají.
Kde vidíte hlavní slabinu současného návrhu?
Evropská unie se konečně, po letech právně-regulatorní stagnace, posouvá správným směrem: uznává, že přesné editace, které vedou k výsledku srovnatelnému s konvenčním šlechtěním, nemají být automaticky posuzovány jako klasické geneticky modifikované organismy.
Slabina je ale v tom, že se biologická logika nedotáhla do patentové logiky. Jinými slovy: pokud říkáme, že výsledek je konvenčně srovnatelný, měli bychom tak k němu přistupovat i z hlediska šlechtitelského přístupu k biologickému materiálu. Není správné, aby se odrůda na jedné straně uvolnila jako „konvenčně podobná“, ale na druhé straně se její klíčová vlastnost stala prakticky průmyslově uzavřeným vstupem.
To je patentová slabina návrhu. Nejde o odpor proti novým genomickým technikám. Jde o to, aby se jejich přínos nepřesunul pouze do rukou držitelů patentů, zatímco menší šlechtitelé, zemědělci a spotřebitelé ponesou náklady užší nabídky, vyšších cen a slabší lokální adaptace.
Jak byste laikovi vysvětlila rozdíl mezi patentem na technologii a patentem na vlastnost odrůdy?
Patent na technologii může být legitimní. Pokud někdo vyvine nový laboratorní nástroj, postup nebo metodu, je to skutečný technický vynález.
Jiná věc je patentové nárokování samotné agronomické vlastnosti – například tolerance k suchu nebo odolnosti vůči chorobě – pokud taková vlastnost existuje v přírodě nebo jí lze dosáhnout konvenčním šlechtěním. To už není totéž jako chránit vynález. To je uzavření přístupu k biologickému zdroji, na kterém stojí další šlechtění.
Obrazně řečeno: patentovat nový sporák může být v pořádku. Ale nelze si nárokovat patentové vlastnictví jídla jen proto, že bylo připraveno na patentovaném sporáku. U NGT-1 je laboratorní metoda „sporák“. Vlastnost odrůdy, která může vzniknout i přirozeně nebo klasickým šlechtěním, je výsledek na talíři – ne samotný technický nástroj.
Proč je šlechtitelská výjimka tak důležitá?
Protože šlechtění je kumulativní proces. Každá nová odrůda stojí na předchozí práci – na genetických zdrojích, na existujících odrůdách, na lokální adaptaci, na zkušenosti šlechtitele a na mnoha letech ověřování v praxi.
Evropský systém odrůdových práv tradičně chrání vyšlechtěnou odrůdu, ale zároveň umožňuje dalším šlechtitelům použít ji jako výchozí materiál pro další šlechtění. To je šlechtitelská výjimka. Není to právní detail. Je to mechanismus, který udržuje genetické zlepšování otevřené.
Pokud by se významné agronomické vlastnosti nebo genetické zdroje začaly uzavírat patentově, další šlechtitel by už nemohl svobodně navázat na existující materiál bez licencí, poplatků nebo právního rizika. To je zásadní rozdíl. Odrůdové právo chrání výsledek, ale nechává šlechtění pokračovat. Patent může další šlechtění zablokovat nebo výrazně zdražit.
Jak se to může projevit v praxi pro zemědělce?
Zemědělec to nemusí pocítit hned jako soudní spor nebo právní dopis. Mnohem pravděpodobněji se problém projeví postupně: vyšší cenou osiva, menší nabídkou odrůd, slabší regionální adaptací a větší závislostí na několika velkých dodavatelích genetického materiálu.
Důležité je také říci, že řada malých a středních šlechtitelů vůbec nemusí chtít NGT aktivně používat. Chtějí jednoduše pokračovat v klasickém šlechtění, pracovat s vlastním materiálem, lokálními liniemi a ověřenými postupy – bez toho, aby se najednou ocitli pod patentovým stínem technologie, kterou sami nepoužili. Patentová slabina se tedy netýká jen těch, kdo chtějí NGT využívat. Může dopadnout i na ty, kdo chtějí zůstat u konvenčního šlechtění, ale jejich materiál se může dostat do právní nejistoty kvůli vlastnosti, kterou patentově nárokuje někdo jiný.
Menší a střední šlechtitelé často pracují blízko konkrétního regionu, konkrétní plodiny a konkrétního problému – sucha, choroby, půdních podmínek, kvality pro zpracování nebo specifických potřeb místních pěstitelů. Pokud se jim práce s genetickým materiálem právně zkomplikuje, nejde jen o administrativní nepohodlí. Hrozí, že se z komerční nabídky budou postupně vytrácet regionálně adaptované odrůdy a kultivary, protože jejich vývoj se pro menší šlechtitele stane příliš rizikovým, příliš drahým, nebo obojím.
To by byla ztráta pro zemědělce, protože by měli menší výběr. Byla by to ztráta pro spotřebitele, protože menší konkurence a užší genetická základna se mohou časem promítnout do cen a stability nabídky. A byla by to ztráta pro genetickou diverzitu, protože evropské zemědělství nepotřebuje jednu univerzální odrůdu pro všechno, ale široké portfolio materiálů přizpůsobených různým podmínkám.
Je reálné, že by velký držitel patentu žaloval malého šlechtitele?
Riziko nelze odbýt jako teoretické. Pokud existuje veřejná evidence odrůd a detekčních metod a současně neexistuje dostatečně silná právní ochrana pro náhodnou, přirozenou nebo technicky nevyhnutelnou přítomnost patentované vlastnosti, vzniká zásadní nerovnováha.
Velký držitel patentu má právní týmy, laboratoře, kapacitu sledovat trh a finanční sílu vést spor. Malý šlechtitel často nemá prostředky na to, aby dlouze a draze dokazoval, že určitou vlastnost nepoužil vědomě, že vznikla nezávisle nebo že se do materiálu dostala náhodně. Už samotná hrozba sporu může stačit k tomu, aby malý subjekt od dalšího šlechtění ustoupil. Malý šlechtitel si často nemůže dovolit ani dlouhý spor vyhrát.
Proto nestačí napsat do práva obecnou ochranu proti náhodné přítomnosti patentovaného materiálu. Klíčové je, kdo nese důkazní břemeno. Pokud by měl malý šlechtitel nebo zemědělec prokazovat, že šlo o náhodu, technickou nevyhnutelnost nebo nezávislé vyšlechtění, ochrana by byla v praxi slabá. Právní rámec musí naopak jasně stanovit, že odpovědnost nevzniká při náhodné, přirozené nebo technicky nevyhnutelné přítomnosti patentovaného materiálu a že vědomé využití patentovaného vynálezu musí prokazovat ten, kdo se patentové ochrany dovolává.
Bez této pojistky se šlechtitelská svoboda stane teoretickou. Na papíře bude existovat, ale v praxi ji budou brzdit právní riziko, náklady na testování a strach ze sporu.
Je vaše kritika namířena proti velkým osivářským a biotechnologickým firmám?
Ne. To by bylo příliš jednoduché a nesprávné. Velké firmy investují do výzkumu obrovské prostředky. Mají právo chránit skutečné technické vynálezy. Pokud někdo vyvine konkrétní laboratorní metodu, nástroj nebo postup, patentová ochrana může být legitimní.
Problém je jinde. Veřejná politika musí správně nastavit hranici mezi ochranou skutečného vynálezu a uzavřením genetického zdroje, který má zůstat součástí živého šlechtitelského systému. Firmy se chovají racionálně: pokud jim právní rámec dovolí patentovat co nejširší oblast, budou to dělat. Od toho existuje zákonodárce, aby řekl, kde končí legitimní ochrana investice a kde začíná nepřiměřené uzavírání přístupu.
To není ideologická debata proti průmyslu. Je to otázka dobré regulace. Technologie má sloužit zemědělství, ne naopak.
Není problém také v tom, kdo v Bruselu podobná pravidla připravuje?
Ano, ale je potřeba to říci věcně. V Bruselu je mnoho schopných právníků, úředníků a specialistů na legislativní proces. Problém je strukturální: u technicky náročných zemědělských a biologických témat často chybí dostatek lidí „od fochu“ – tedy lidí, kteří rozumějí nejen právnímu textu, ale i samotné agronomické, šlechtitelské a ekonomické realitě. Například u šlechtění nestačí umět přečíst právní text. Je třeba rozumět tomu, jak vzniká odrůda, jak funguje šlechtitelská výjimka, co znamená polní validace, jak se pracuje s genetickým materiálem a jaké dopady má právní nejistota na malé a střední šlechtitele. Za roky práce na zemědělských spisech jsem viděla řadu případů, kdy dobře míněná reforma na papíře narazila na realitu sektoru. Pokud se zemědělská realita do legislativy dostane až pozdě, vznikají přesně tyto chyby: na papíře je reforma logická, ale v praxi může vytvořit nový problém. To není výtka jednotlivcům. Je to slabina systému, který někdy předpokládá, že velmi komplexní zemědělské a biologické otázky lze rychle zvládnout čistě přes právní a procedurální logiku. Například u šlechtění to nestačí. Výsledek se pak pozná až v praxi – v osivářském sektoru, u šlechtitelů, u zemědělců, a nakonec v potravinovém řetězci. A v tu chvíli už může být pro menší subjekty pozdě: ztracený šlechtitelský program, ztracený trh nebo dlouhý spor se nedají snadno vrátit zpět.
Jak se díváte na označování NGT produktů pro spotřebitele?
Spotřebitel má právo na pravdivou informaci. Ale pravdivá informace musí být ověřitelná, přiměřená a použitelná v praxi.
U NGT-1 je problém v tom, že výsledná změna může být biologicky nerozlišitelná od změny, která vznikla přirozeně nebo konvenčním šlechtěním. Teoreticky mohou existovat detekční metody pro konkrétní případ, ale v praxi mohou být drahé, pomalé a obtížně použitelné v běžném potravinovém řetězci.
Regulace nemá vytvářet nálepky, které nelze v běžném obchodě včas a spolehlivě ověřit. Jinak se z nich stane prostor pro marketingové zneužití, spory, dodatečné testování, zdržení v řetězci a náklady, které se nakonec promítnou do ceny potravin.
U čerstvé zeleniny nebo ovoce je to zvlášť problematické. I kdyby v některých případech existovala detekční metoda, nemusí být dostatečně rychlá, levná a prakticky použitelná pro běžný tok zboží. Čerstvé produkty nemohou čekat několik dní na laboratorní spor o označení. Transparentnost má proto smysl především tam, kde je technicky proveditelná: na úrovni osiva, odrůdy, šarže a rostlinného reprodukčního materiálu.
Jaký je aktuální stav evropského rozhodování?
Evropské rozhodování o NGT‑1 se dostává do závěrečné fáze. Evropský parlament návrh v posledním hlasování ve středu 17. června schválil. Podle mého názoru tím ale hlavní slabina návrhu nezmizí: patentová otázka zůstane nedořešená. Podstatné je, že samotné schválení NGT-1 neznamená automaticky dobře nastavený systém. Může to být krok správným směrem, pokud se současně ochrání šlechtitelský přístup k biologickému materiálu. Může to ale být i nedotažená reforma, pokud se biologická deregulace spojí s patentovou nejistotou.
Patentová otázka se pak bude vracet později – ve smlouvách, licencích, cenách osiva, ve sporech a ve schopnosti šlechtitelů používat genetický materiál.
Jaké řešení by bylo podle vás rozumné?
Rozumné řešení musí rozlišovat mezi technologií, která je skutečným technickým vynálezem, a agronomickou vlastností odrůdy nebo biologickým materiálem, na kterém stojí další šlechtění.
Technický nástroj, laboratorní metoda nebo konkrétní postup mohou být chráněny. Ale vlastnost, která existuje v přírodě nebo jí lze dosáhnout konvenčním šlechtěním, by neměla být uzavřena tak, aby blokovala další šlechtění.
Prakticky to znamená několik pojistek. Za prvé jasné zachování šlechtitelského přístupu k biologickému materiálu. Za druhé ochranu zemědělců, šlechtitelů a množitelů osiva před odpovědností za náhodnou, přirozenou nebo technicky nevyhnutelnou přítomnost patentovaného materiálu. Za třetí jasné pravidlo o důkazním břemenu: vědomé využití patentovaného vynálezu musí prokazovat držitel patentu, nikoli malý šlechtitel dokazovat svou nevinu. Za čtvrté transparentní, spravedlivý a nediskriminační licenční systém, který nebude malé a střední šlechtitele vytlačovat z trhu.
Nejde o to, trestat inovátory. Jde o to, zabránit tomu, aby se inovace na úrovni nástroje změnila v uzavření genetického základu zemědělství.
Jaké je hlavní poselství pro zemědělskou praxi?
Správná otázka nezní, zda jsme pro nebo proti novým genomickým technikám. Takto jednoduchá debata už zemědělství neposune. Správná otázka zní: jak se evropská pravidla promítnou do zemědělského sektoru, do práce šlechtitelů, do nákladů zemědělců, a nakonec do nabídky a ceny potravin pro spotřebitele? NGT-1 může být užitečný nástroj. Evropa si nemůže dovolit další roky stagnace v moderním šlechtění. Sucho, choroby, klimatické výkyvy, tlak na omezení pesticidů a požadavek na stabilní produkci vyžadují rychlejší a přesnější šlechtitelské odpovědi. Ale pokud se současně neochrání šlechtitelská výjimka, genetická diverzita a férový přístup k biologickému materiálu, můžeme jednu chybu nahradit druhou. Dříve jsme moderní šlechtění brzdili přehnanou regulací. Nyní hrozí, že regulační blokaci vystřídá patentová nejistota: NGT-1 se sice formálně otevřou, ale jejich přínos se může soustředit u držitelů patentů, zatímco právní riziko dopadne i na konvenční šlechtitele, kteří tyto techniky sami vůbec nepoužívají.
Cílem musí být jednoduchá věc: aby nové genomické techniky sloužily zemědělcům, šlechtitelům, potravinové bezpečnosti a spotřebitelům – nikoli pouze patentovým portfoliím.*
