Spolufinancováno z prostředků Evropské unie

Vyjádřené názory a stanoviska jsou však názory a stanovisky autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie. Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nenesou odpovědnost.

Země Evropské unie (EU) dokázaly po druhé světové válce nejen žít 80 let v míru, ale také stát se jedním z nejvíce prosperujících míst na zemi a zajistit svým občanům jeden z nejvyšších životních standardů, které mají lidé na naší planetě, a to ve svobodném a demokratickém světě. A právě historii EU a společné zemědělské politiky (SZP) přiblíží série pořadů TV Zemědělec a podcastu Zemědělec, jejímž cílem je zvýšit povědomí o těchto oblastech jak mezi zemědělci, tak mezi studenty zemědělských škol i běžnými občany. Toto téma přiblížil vědecký pracovník a pedagog České zemědělské univerzity Karel Tomšík.

Společná zemědělská politika se bytostně dotýká všech zemědělců v EU, včetně těch z České republiky. Je předmětem mnoha politických debat a občas budí i emoce. Proč tedy vznikly první evropské instituce a SZP?

Abychom pochopili, proč SZP i EU vznikla, přičemž SZP je jednou z důležitých politik Evropské unie, je nutné podívat se do počátků, kdy vznikly podmínky pro SZP, což bylo období po druhé světové válce. Proč období po druhé světové válce? Evropa v té době nebyla soběstačná v produkci potravin. Není asi nutné připomínat, v jakém stavu bylo evropské hospodářství i zemědělství, které bylo relativně zaostalé a dalo by se říci, že hrozilo vypuknutí potravinové krize. V Evropě byl absolutní nedostatek potravin. Proto se v poválečném období začaly objevovat různé názory na to, jakým způsobem pomoci zemědělství a jestli by nebylo možné ho podpořit nějakým společným postupem. Tato problematika se řešila například na půdě tehdy nové Rady Evropy, která byla založena po druhé světové válce. Koncem 40. let pak vznikla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, ta později vyústila v dnešní OECD. Problém, který chtěly státy společně řešit, se týkal dvou oblastí, jednak snahy, aby na evropském trhu bylo dostatečné množství potravin pro spotřebitele, jednak zajištění adekvátních příjmů evropských zemědělců.

Vracíme se tedy do období, kdy Evropa byla ještě rozbombardovaná, kdy zažila nejhorší válečný konflikt v lidských dějinách. A možná už jenom naši starší rodiče, nebo dědové a babičky pamatují, že existovaly přídělové systémy potravin a potravinové lístky. Situace v poválečném období byla tak přirozeně nakloněná k nějakému společnému postupu jednotlivých států a také k zavádění nadnárodních institucí a nadnárodního řízení. Je to tak?

Ano, ale nebylo to zase tak jednoduché. Samozřejmě na jednu stranu si politici a představitelé států uvědomovali, že určitý společný postup může být efektivní a bylo by tak možné snáze řešit stávající problémy. Na druhou stranu pro jednotlivé státy nebylo moc přijatelné zbavovat se znovunabyté suverenity po druhé světové válce. To byl také důležitý aspekt, který zde hrál svoji roli. Významným mezníkem v tomto směru byl podpis takzvané Pařížské dohody v roce 1951, kdy se představitelé šesti států dohodli na vytvoření takzvaného Evropského společenství uhlí a oceli. Těchto šest západoevropských států bylo Německo (tehdy Německá spolková republika), Francie, Itálie a tři státy Beneluxu, tedy Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Důležité je podtrhnout, že Evropské společenství uhlí a oceli, jak už ze samotného názvu vyplývá, nebylo primárně orientováno na zemědělství. Hlavní orientace byla na průmysl uhlí a oceli, což znamenalo orientovat se na takové sektory, které pomohou ekonomické obnově Evropy. Minimálně signatářské státy tímto způsobem demonstrovaly, že je možný nějaký společný postup a že státy jej chtějí realizovat. Možná se přitom moc neví o tom, že Evropské společenství uhlí a oceli už mělo vlastní vlajku, která dnes není moc často vidět – bylo to šest žlutých hvězd na modrém a černém poli.

Jsem rád, že jsme mohli připomenout tuto první společnou evropskou vlajku, tedy Evropského společenství uhlí a oceli. Mohli bychom si připomenout i osobnost nebo osobnosti, které se vážou k tomuto zakládajícímu období?

Rozhodně ano. Pokud mluvíme o Evropském společenství uhlí a oceli – a tady jenom připomenu, že v řadě brožurek, které objasňují historii EU, je toto společenství někdy považováno za základní kámen, základní milník, z něhož později vykrystalizovala EU. Co se týká osobností, je nutné říci, že to byla iniciativa Francie, kde bych zmínil tehdejšího ministra zahraničí Roberta Schumana. Nebyl to ten pianista, i když jméno bylo stejné. Robert Schuman přednesl návrh na vytvoření Společenství uhlí a oceli, který prvně nabídl německému kancléři Konradu Adenauerovi. Robert Schuman ovšem nebyl autorem tohoto plánu. Ten plán vymyslel Jean Monnet, který v té době byl šéfem plánovacího úřadu ve Francii, ale nebyl to politik. Takže neměl možnost to prosadit politicky na těch nejvyšších místech. To však mohl udělat Robert Schuman. Jakmile Robert Schuman obdržel kladnou odpověď od Konrada Adenauera, veřejně podal tento návrh ostatním státům. Jak jsem již zmiňoval, další země, jako byly Itálie a tři státy Beneluxu, se připojily.

Lze tedy konstatovat, že evropský integrační proces ve své první fázi se zaměřil primárně na průmysl a samozřejmě, že šlo nejvíce o obnovení válkou zničeného hospodářství. Bylo zemědělství již v této době nějakou prioritou nebo tématem pro společný postup?

Ano, určitě, zemědělství bylo i v této době prioritou. Zmínil jsem, že nedostatek potravin byl skutečně celoevropským problémem, a proto i samotná problematika zemědělství se stávala důležitým politickým cílem. Jenom pro srovnání, přibližně v polovině 50. let minulého století pracovalo v šesti zemích, které byly sdruženy právě v tomto Evropském společenství uhlí a oceli, zhruba 17,5 milionu zemědělců. Ti obhospodařovali asi 65 milionů hektarů a jejich produkce ovšem nebyla schopná uživit 150 milionů obyvatel těchto zemí. Když to porovnáme například se Spojenými státy americkými, tak ty ve stejné době měly asi čtyři miliony zemědělců, kteří obhospodařovali přibližně 400 milionů hektarů a dokázali uživit v té době asi 200 milionů obyvatel, které měly USA v 50. letech. Ovšem i přes slabou výkonnost evropského zemědělství bylo toto odvětví opravdu velmi důležité i pro politiky. Když se vrátíme do 50. let minulého století, například v Itálii přibližně 40 % ze všech činných pracovníků pracovalo jenom v zemědělství, ve Francii to byla pořád téměř jedna třetina. To znamená poměrně velké počty. Pokud se dnešní optikou podíváme, jak se zemědělství podílelo na hrubém domácím produktu, tak i to byla poměrně vysoká čísla. Ve zmíněných šesti zemích to bylo od osmi procent v Belgii až po více než 20 procent v Itálii. Takže 20 procent hrubého domácího produktu tvořilo zemědělství. Srovnáme-li si to s dneškem, zemědělství nebylo bezvýznamné. A když jsem tady hovořil o tom, kolik pracovníků bylo činných v zemědělství, je nutné si uvědomit, že zemědělci rozhodně nebyli pro politiky bezvýznamnou veličinou.

To bychom mohli připomenout období předválečného Československa v době první republiky, kdy Agrární strana s nějakými 30 procenty voličské základny hrála velmi důležitou roli na politické scéně Československa. Pokud to tedy shrneme, zemědělství hrálo už z podstaty producenta potravin významnou roli ve státech západní Evropy a jejich ekonomik, ale nebylo schopné vyprodukovat proti zmíněným Spojeným státům americkým dostatečné množství potravin, což ovlivňovalo domácí i zahraniční obchod. Jak se potom politiky vyvíjely dále?

Zmínil jste agrární zahraniční obchod, u toho bych se trošku zastavil. To bylo také velmi důležité. Evropa v té době nebyla soběstačná ve výrobě potravin a musela je dovážet. Prakticky jedinou zemí, která měla kladnou bilanci v agrárním zahraničním obchodu, bylo Nizozemsko. Dokonce i takové státy jako Francie v 50. letech po určitou dobu více potravin dovážely, než vyvážely. Většina těchto států byla netto dovozci. To zvyšovalo i zadlužení těchto států. Jestliže si uvědomíme, že v poválečném období byl prakticky jedinou cennou měnou americký dolar, pro státy nebylo proto moc výhodné pouze nakupovat a mít záporné obchodní bilance.

Takže to byl další motiv k tomu, aby zemědělské politiky dělaly něco pro zvýšení zemědělské produkce ve svých zemích. Kdy se tedy podařilo dojednat nějaká první společná pravidla a první společný postup?

Tak to se posuneme o několik let dále. Těch šest zemí, které založily Evropské společenství pro uhlí a ocel pochopitelně dále velmi intenzivně komunikovalo na dalším postupu. V roce 1955 na konferenci v italské Messině se šestice těchto států dohodla na dalším pokroku v integraci a na tom, že by mohl vzniknout nějaký společný trh. Šlo vlastně o takovou dohodu, kdy je umožněn volný pohyb veškerého zboží, neuplatňují se cla nebo dovozní kvóty a podobně. Obchoduje se jakoby v rámci jednoho trhu. Ale společný trh také zavádí volný pohyb pro ostatní výrobní faktory, což představuje volný pohyb zejména pro pracovní sílu a pro kapitál. To byl důležitý cíl, na němž se dohodla tato šestice států. A zemědělství bylo identifikováno jako klíčová oblast. To znamenalo, že společný trh se bude týkat i oblasti zemědělství.

Pokud se podíváme na dnešní dobu, vidíme, že mnohdy státy Evropské unie hledají velmi obtížně nějakou shodu týkající se společné zemědělské politiky. Podotkl bych, že i jenom v jednom státě, v České republice, se poměrně složitě hledá shoda, týkající se jak SZP, tak národní politiky. Lze tedy říct, že v poválečném období byly zájmy jednotlivých zemí poměrně podobné a šlo všechno hladce?

Zase tak jednoduché to nebylo. Státy měly pochopitelně rozdílné zájmy, a tudíž i rozdílná očekávání od toho, co by společná zemědělská politika měla přinést. Například Francie, zemědělsky orientovaný stát, si hodně slibovala právě od určitých garancí. To znamená stanovení nějakých minimálních výkupních cen pro zemědělské produkty tak, aby, jak jsem již uvedl, byly zabezpečeny adekvátní příjmy zemědělců. Důležité bylo také ochránit evropské zemědělce před nějakými levnými dovozy ze třetích zemí. To byl zájem Francie. Na druhou stranu Německo, které bylo velkým dovozcem potravin, potřebovalo levné potraviny. Čili pro Německo nebylo úplně ideální, aby se postavila nějaká bariéra, která by bránila dovozu relativně levných potravin. A obyvatelé Německa měli v živé paměti to, co představoval nedostatek potravin. Situace tady byla poněkud jiná. Itálie zase očekávala, že zemědělská politika podpoří hlavně chudý jih, což byly zejména zemědělské oblasti. Takže i tady je vidět, že zájmy jednotlivých států už v prvopočátcích nebyly úplně stejné. Nicméně důležité je podotknout, že státy skutečně stály o to se nějakým způsobem dohodnout a vytvořit společný postup.

Již od samého začátku bylo nutné a bylo politickým uměním hledat a nalézat kompromisy. Kdy tedy došlo k oficiálnímu stvrzení nějakého společného postupu?

Oficiální stvrzení se objevilo se v jedné z takzvaných Římských smluv. Já jsem tady zmínil Pařížskou smlouvu, která založila to Evropské společenství uhlí a oceli. V roce 1957 se tato šestice států dohodla na dalším e pokroku v integraci a došlo k založení dalších dvou společenství. Prvním a pro zemědělství mnohem důležitějším bylo takzvané Evropské hospodářské společenství. Vedle toho ještě vzniklo takzvané Evropské společenství pro atomovou energii, někdy též nazývané jako Euratom, protože v 50. letech se předpokládalo, že jaderná energetika bude skutečně energetikou budoucnosti. Takže proto ten akcent právě na tuto oblast. Nicméně vraťme se k Římské smlouvě, která založila Evropské hospodářské společenství, protože tam byl již explicitně zmíněn vznik společné zemědělské politiky. Bylo to ve smlouvě, která je i v dnešní době součástí takzvaného primárního práva Evropské unie.*

Zuzana Fialová