Ideální stav by byl, kdyby byla voda z atmosférických srážek zcela krajinou pojímána a zadržována – jak půdami zemědělskými, tak lesními. Člověk však tento stav narušuje zásahy, které vedou k omezení, či eliminaci hydrologických funkcí půdy. Některým z těchto vlivů se věnuje aktuální díl seriálu časopisu Úroda (5/2026).

Odvodnění půd a regulace vodních toků

Je jasné, že na mokrých půdách nelze intenzivně hospodařit. Odvedení přebytečné vody z půdy je tak myšlenka stará, stejně jak staré jsou první realizace odvodnění zemědělských půd. Ve 30. letech minulého století cílila drenáž spíše na bodové zdroje zamokření. Plnění vytyčených plánů socialistického hospodaření však především v 80. letech vedlo k systematické drenáži s často neopodstatněným plošným rozsahem. Kromě drenáže půd však byla voda stále více svazována do koryt a napřímených toků, které měnily původně meandrující a vodu v krajině déle zadržující systém. Jak odvodnění, tak narovnání toků tak můžeme považovat za první z vlivů negativně působících na retenci vody v zemědělské krajině.

Utužení půdy

Zhruba 45 % půd je ohroženo utužením, a to jak genetickým (15 %), daným především zrnitostí půdy, tak technogenním (30 %), tedy člověkem indukovaným. K němu přispíváme pojezdy těžké zemědělské mechanizace po půdě především za nevhodných vlhkostních podmínek, ale i hloubkově homogenní kultivací půdy, nevhodným střídáním plodin s absencí hlubokokořenících rostlin, nebo nedostatečným a nepravidelným organickým hojením a vápněním. Rychlost pohybu vody v půdě (infiltrace/vsak i propustnost) je závislá na vrstvě s nejnižší hydraulickou vodivostí. Není-li půda utužena, dokáže ta v ideálním případě během srážky vodu kontinuálně infiltrovat (vsakovat) a tedy posouvat hlouběji profilem. Dotovány jsou tak podzemní vody (s vazbou na vodní toky) a v půdě je celkově zadrženo více vody. Narazí-li však voda u totožné půdy na vrstvu utuženou, tedy se sníženou hydraulickou vodivostí, pohyb vody se zpomalí, prostor nad utuženou vrstvou se nasytí a přebytečná voda začne odtékat po povrchu. Půda tak nejenže nedosáhne potřebné retence, ale podpořen je naopak degradační proces eroze spojený s odtokem vody po povrchu.

Zábory půd

V předchozím případě jsme mluvili o omezení hydrologických funkcí (infiltrace a retence), je-li však půda trvale nezemědělsky využita, ztrácí tyto funkce zcela. Uvádí se, že kvůli záborům zemědělské půdy se od roku 1938 snížila retenční kapacita krajiny zhruba o 2,4 miliardy metrů krychlových vody. Tato voda pak v krajině zákonitě chybí. Analýza vývoje modelové plochy o rozloze 44 ha v k. ú. Klecany (okres Praha-východ) ukázala, že od roku 2000 do současnosti došlo jen zde k trvalému zakrytí půdy, které v důsledku snížilo retenci daného území asi o 143 tisíc m³ vody (obrázek). Dalším příkladem je výstavba hal, která se nevyhnula ani těsnému sousedství dálnice D5. Délka vybudované haly stojící v k. ú. Přehýšov (okres Plzeň-sever) dosahuje zhruba 540 m. Kalkulujeme-li srážku o střední intenzitě a plochu haly a blízkého parkoviště, jen z plochy záboru tohoto objektu odteče přibližně 400 m³ vody za hodinu. To jsou jen dva případy, kdy vodu nejen v krajině nezachytíme, ale odtok z krajiny uměle urychlujeme.

Závěrem

Utužení půdy lze řešit dobrou zemědělskou praxí. Také odvodnění lze částečně regulovat – řízeně přerušit a doplnit mokřadem, či jiným retenčním prvkem. Co však změnit nelze, jsou zábory půd. Přes deklarovaný veřejný zájem o výstavbu je třeba si uvědomit, zda těmito kroky přinášející dočasné ekonomické benefity nesnižujeme retenční schopnost krajiny, a tedy nepřispíváme k jejímu vysušování. Především zábory půd by tak měly být omezovány, abychom mohli předat krajinu dalším generacím ve stavu, za který se nebudeme stydět.*

Tímto zajímavým tématem se zabývá další díl seriálu "Voda a půda" v časopise Úroda (5/2026). Autory tohoto seriálu jsou Ing. Tomáš Khel a Ing. Jan Vopravil, Ph.D., z Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půdy, v. v. i.

Úvodní obrázek: Promítnutí nově mapovaných ploch trvalého zakrytí půdy (modrá barva stavby, zelená komunikace) na ortofotosnímku z roku 2000 Zdroj ČÚZK